O nic neusilovat
Autor Michal Kosmál
„Prohrát neznamená být druhý. Prohrát znamená vylézt z vody a vědět, že jsem neudělal vše, co jsem udělat mohl“ Ian Thorpe, legenda plaveckého sportu
Všimněte si, že se Ian Thorpe nezmiňuje ani o čase, ani o výsledku ve formě umístění. Co kdyby úspěchem bylo zaplavání toho nejlepšího možného výkonu v dané chvíli? Co kdyby úspěchem bylo zařazení nových poznatků, na kterých sportovec právě pracuje? Jak by se sportovec cítil, kdyby se povedlo naplnit to, na čem právě pracuje, bez ohledu na čas? Jak by to posílilo význam jeho snažení?
Všimněte si povahy sportu. Cokoli je mezi sportovcem a vodou (časem, výsledkem, míčem, golfovou holí…) je elementem, který ruší. Čas či tlak na výsledek vyrušuje, odvádí pozornost od toho jediného, co může sportovec kontrolovat – a to je on sám, jeho postoj, přístup, soustředění.
Dojde-li sportovec ke stavu – zde ho nazvěme „já, voda a nic mezi námi“ – je připraven realizovat svůj potenciál. Sport není o čase, ale o posouvání osobních hranic. Dojde-li k posunu osobních hranic, přirozeným efektem je zlepšení času. Čas tak nemusí svazovat, stejně jako umístění či výsledek. Umístění (tedy určitý typ hodnocení) je příznačné pro naší konkurenční dobu, avšak často znevažuje veškeré úsilí, které sportovec do svého rozvoje investuje. Výsledek je poměřován jen a pouze číslem v pořadí a vytrácí se přirozená radost a uspokojení z činnosti samotné. Přitom o pocitu spokojenosti je celý náš život…
Všimněte si, že o tento stav – „já a voda“- není možné úporně usilovat. Dosáhnout jej lze způsobem, o kterém sportovci velmi často nevědomky mluví: uvolnit se, být v pohodě, cítit se natěšený, vnímat svou energii, pociťovat radost z pohybu, důvěřovat své cestě, věřit svým schopnostem.
Byť to zní možná divně a vyvolá to úšklebek na rtech pochybovačů, ve chvílích absolutního výkonu je možné „o nic neusilovat“ a prostě jen plavat. K úsilí slouží trénink a dlouhá kondiční příprava. V momentě, kdy o něco usilujeme příliš úporně, vkrádají se do cesty různé překážky. Ve chvílích závodu, který je vrcholem snažení a předchází mu hodiny tvrdé práce na cvičišti, již můžeme o nic neusilovat.
Navzdory zažitým způsobům a dogmatům plným všudypřítomného tlaku na výsledek, i takhle může vypadat cesta k projevení nejvyššího stupně sportovního potenciálu. Nejúspěšnější jsme v činnostech, ze kterých se nevytrácí pocit radosti a osobního naplnění. Právě tlak na výsledek tyto pocity téměř ignoruje.
